Joujuu-in

Fotografie v Zoneramě

Vzpomínám si, že jsme se v roce 2005 do této zahrady nedostali. Přijeli jsme totiž v březnu a to je stejně jako v jiných měsícíh (kromě listopadu) zavřená. Mrzelo mne to, ačkoliv jsem tehdy nevěděl, co by mě za branou čekalo. Když se nám v roce 2008, právě v listopadu, podařilo dovnitř dostat, uvědomil jsem si, že opravdu nejde o všední tuctovou zahradu.

Džódžuin, součást Kijomizu dera, se také nazývá Zahrada měsíčního svitu. Nejpodstatnější rysy zahrada získala v 17. století. Je připisována mistru japonského zahradního umění Kobori Enšúovi, důkazy pro to ale nejsou. Jejím dalším typickým znakem je prvek shakkei („vypůjčená krajina") a architektonický styl chrámu (šoin), který je její součástí.  

Postaven během období Bunmei (1469-1487) jako osobní chrám císaře Gokašiwabary (vládnul 1500-1526). Zahrada zařazena japonskou vládou mezi zahrady „s krásou přírodní scenérie".

Džódžuin, resp jeho zahrada byla součástí obytné rezidence. Leží jen pár metrů od slavného chrámu Kijomizu dera v Kjótu a je také jeho zajímavým kontrastem. Nepoměrně menší s velkým důrazem na detail. Zahrada Džódžuin pracuje s vodou, s tvarovanými keři a stromy (kamélie, azalky, borovice drobnokvětá ad), samozřejmě s kameny a také využívá okolních porostů přirozeného lesa, čímž návštěvníka obvyklým způsobem „klame". Zahrada působí mnohem větším dojmem než ve skutečnosti je. Mimo jiné díky vzrostlým stromům v okolí působí také velice staře.

Návštěvník absolvuje při prohlídce tradiční „menu". Zuté boty si vložíte do nabídnuté igelitky a bosky kráčíte dřevěnou budovou. Ta je v tomto případě naštěstí vyložena červenými koberci, a tak vás nezebe tolik jako na čisté dřevěné podlaze. Kdyby člověk prošel budovu bez zastavení, potřeboval by tak 3 minuty. Zahrada ale většinu turistů „ochromí" natolik, že jsou nuceni posadit se na verandu nad ní a prostě se dívat. Nikdo vás nepopohání, záleží jen na vás, jak dlouhou dobu zde strávíte.

Jinak je tomu ale při večerní prohlídce. Když jsem zjistil, že po 18 hodině probíhá, okamžitě jsem věděl, kam večer jít. Lhostejno, že znovu zaplatím, že uvidím „to samé", že zase prokřehnu od nohou.

Opravdu jsem nelitoval,  i když čekající davy mne trochu odrazovaly. Na verandě seděla jedna skupina a poslouchala výklad průvodce, se kterým sborovně brumendem hrála hru překvapeného diváka. Když průvodce uvedl zajímavý fakt, sbor brumendem souhlasně reagoval „hmmmmm", po pár vteřinách o několik tónů výš totéž „hmmmm". Po skončení výkladu se dav z verandy odebral k odchodu a druhá čekající skupina se posunula na verandu. Třetí, vzorně na kolenou čekající skupina, se posunula na místo vyhřáté skupinou druhou.

Všechno to čekání, zalézavá zima ani davy lidí mne neodradily. Zahrady jsou pro mne halt velkou motivací. Noční podoba osvětlené zahrady nabízela úplně jiný zážitek stejného prostoru z odpoledne. Hry stínů, obrysy tvarovaných rostlin, zurčení vody nebo mihotající se světlo ze vzdálené lampy v lese nabídly podívanou jiného druhu než za deního světla. Nezapomenutelnou, se zvláštní atmosférou (šustících igelitek). Zase někdy bych se tam rád podíval.

Odborný poradce:

David Labus

Odkazy:

http://www.kiyomizudera.or.jp/tokubetsu.html

http://www.japannavigator.com/2007/11/24/the-secret-garden-of-kiyomizu-jojuin-kyoto/