Tófukudži

Fotografie v Zoneramě

Přijíždíme do Kjóta, již dříve zmiňovanou cestou přes hory, která byla zajímavá z mnoha důvodů: přírodní scenériií vzdálenější - hory a údolí, ale i tou bližší bambusové křoví kolem cesty - mysl očekává kupovité tvary, ale venku jsou k vidění lineární stvoly a výhony. Pak krátké a místy prudké japonské řeky, jeleni, kteří je přecházejí. Často houkající vlak, strojvedoucí totiž plašil přebíhající makaky přes trať.

Jsme v Kjótu. Často se mi stává, že po příjezdu je chvíli hlava a mysl ještě na cestě, i tentokrát jsem fyzicky šla spolu s davy zejména japonských turistů, nenápadnou ulicí, kde kolonu lidí řídili jako vždy usměvaví a ochotní Japonci. Před námi se netyčila žádná viditelná dominanta na  kopci, a tak cesta v průvodu pokračovala až k bráně, kde vyvolávači „usměrňovali" návštěvníky. Nebylo divu, protože jedna z velkých kjótských slavností byla naplánována jako každoročně pod korunami podzimně zbarvených letitých javorů. Ale to jsem, přiznám se, ještě netušila. Věděla jsem, že jdeme do Tófukudži.  Starého zenového chrámu, kde se skrývá zahrada, o které nám náš průvodce barvitě vyprávěl.  Vydali  jsme  se směr chrámy .

Bylo chladno, takže zuté boty v igelitce, náladě příliš nepřidaly, ale jižní část opatovy rezidence, byla přece jen vyhřátější.... „Zahrada" to byla vskutku velkolepá, chladný vzduch, slunce a síla kamenů, teplá prkna jižní verandy, chvíle posezení, mechové pahorky, pohled do nedalekého údolí rudě a žlutě zbarvených javorů, kde po mostech proudily davy lidí ... Zatím jsem si říkala proč?

Pokračovali jsme prohlídkou dalších přilehlých chrámů, kde si oči osvětlené sluncem zvykají na šero a teprve po chvíli rozeznávají detaily panteonu božstev a strážců.... Odtud mám vzpomínku, kdy mi někdo zaťukal na rameno a ukázal vzhůru ke stropu, kde byl namalován obrovitý bíločerný drak.  Nejsem znalcem mytologie a mýtů ani našich, ani japonských, ale drak nebo had bývá symbolem věčného obnovování sebe sama nebo stromu světa, je univerzálním symbolem pro energii země, která teče pod povrchem a po celé zemi rozděluje vitalitu a plodnost.  Nevím, kdo byl tím průvodcem tohoto okamžiku, nečekal na poděkování, ale síla místa mluvila rychleji a intenzivněji i v dalších zahradách, kterých bylo ještě několik, až jsme vyšplhali  na kopec, kde nebylo tolik návštěvníků, jen žulová torii a čtyři obrovské žulové desky s texty. A vlastně můj první bambusový háj doopravdy. A malí kamení buddhové a strážci jen tak v lese a v listí...... Tak nějak světu i sobě samé blíž..........

Oblast mytologie je obzvláště zajímavá, protože může být chápána více než pouze jedním způsobem: mýty částečně odrážejí místa a události ze zeměpisu a historie, ale ještě více jsou pravdivou mapou duše národa, jeho vnitřní krajinou a jeho vnitřní historií.  A tím bylo místo kolem Tófukudži  i pro mne.  Setkání s japonskou duší pod nádhernými barvami podzimních javorů, kdy údiv, obdiv, radost, krása nad listovím stromů, intenzivní vnitřní pocit sounáležitosti s přírodou a vším kolem se mi vrací i teď při psaní. Tady jsem  se dotkla něčeho, co je pro mne skutečnou vnitřní krajinou místa.  

Jen pro vysvětlenou:  více a blíže i dále o tom v knize Krajiny vnitřní a vnější od Václava Cílka.